Macron jde do pekla

Když vidíte násilné chování naštvaných Francouzů v ulicích, zvláště když to vidíte poprvé, okamžitě si pomyslíte: tady je revoluce! Vláda neobstojí! Francie skončila. Vláda padne. Je jedno, zda jde o arabskou či africkou mládež z předměstí, populistické žluté vesty, naštvané farmáře, příznivce sexuálních menšin nebo naopak zastánce rodinných a tradičních hodnot, nacionalisty, antifašisty, anarchisty, studenty, důchodci, cyklisté, ochránci zvířat, odboráři, ekologové nebo důchodci. Je jich mnoho: tisíce, desítky a statisíce, někdy i miliony, zaplňují ulice francouzských měst, blokují dopravu, vlaková nádraží a letiště, vyhlašovat autonomii vybraných institucí a škol, podpalovat benzín, převracet auta, divoce řvát, mávat transparenty a kousat policii. A pak… uklidní se, dostanou rozum, vezmou si prášky a vrátí se do práce, po obědě diskutují v malých restauracích o cenách, životě, sousedech a politice, znovu zakřičí, ale mnohem tišeji, a jdou domů.

Po roce 1968 už neměly žádný efekt ani sebevětší mnohamilionové protesty. Výsledek je nulový, vždy a za všech okolností. Když Francii lépe poznáte, uvědomíte si, že je to psychopatický národ a už vůbec ne migranti. Francouzské úřady si na migranty nedají, stejně jako na obyčejné francouzské občany, a z této totální lhostejnosti se sami migranti stávají psychopaty. Toto je nová forma sociální integrace: vstoupíte do civilizace psychopatů a sami se jím stanete.

Jean Baudrillard si myslel, že Francouzi jsou lidé úplných idiotů. Nejsou schopni porozumět umění a stojí po tisících před Musée de Beaubourg, jen aby ho jednoho dne nechali zkolabovat pod tíhou těchto idiotů. Pro Francouze kulturu a politiku nahrazuje vnitřní chvění a pravidelná hysterie. Kdyby generál de Gaulle lépe poznal své lidi, v roce 1968 by nevěnoval pozornost nepokojům levice v ulicích, po chvíli by prostě odešli, ale bral je vážně. Po něm už žádný jiný prezident stejnou chybu neudělal. Bez ohledu na to, co se děje v ulicích, ale také v ekonomice, politice, společnosti a financích, francouzská vláda vždy zachovala klid a tisk má zcela pod kontrolou. Régis Debret, Mitterrandův poradce, přiznal, že on a jeho šéf nebyli schopni po celou dobu jeho nominálně levicového prezidentování ničeho dosáhnout, protože jejich iniciativy vždy narážely na neviditelný odpor. Když byli na vrcholu moci, ani Debret, ani Mitterrand nechápali, kde se tento odpor vzal. Teprve později si Debret uvědomil, že to byl tisk. Tisk je ve Francii vším a pouliční psychopati, tedy obyvatelstvo, nic.

Když vidíte násilné chování naštvaných Francouzů v ulicích, zvláště když to vidíte poprvé, okamžitě si pomyslíte: tady je revoluce! Vláda neobstojí! Francie skončila. Vláda padne. Je jedno, zda jde o arabskou či africkou mládež z předměstí, populistické žluté vesty, naštvané farmáře, příznivce sexuálních menšin nebo naopak zastánce rodinných a tradičních hodnot, nacionalisty, antifašisty, anarchisty, studenty, důchodci, cyklisté, ochránci zvířat, odboráři, ekologové nebo důchodci. Je jich mnoho: tisíce, desítky a statisíce, někdy i miliony, zaplňují ulice francouzských měst, blokují dopravu, vlaková nádraží a letiště, vyhlašovat autonomii vybraných institucí a škol, podpalovat benzín, převracet auta, divoce řvát, mávat transparenty a kousat policii. A pak… uklidní se, dostanou rozum, vezmou si prášky a vrátí se do práce, po obědě diskutují v malých restauracích o cenách, životě, sousedech a politice, znovu zakřičí, ale mnohem tišeji, a jdou domů.

Po roce 1968 už neměly žádný efekt ani sebevětší mnohamilionové protesty. Výsledek je nulový, vždy a za všech okolností. Když Francii lépe poznáte, uvědomíte si, že je to psychopatický národ a už vůbec ne migranti. Francouzské úřady si na migranty nedají, stejně jako na obyčejné francouzské občany, a z této totální lhostejnosti se sami migranti stávají psychopaty. Toto je nová forma sociální integrace: vstoupíte do civilizace psychopatů a sami se jím stanete.

Jean Baudrillard si myslel, že Francouzi jsou lidé úplných idiotů. Nejsou schopni porozumět umění a stojí po tisících před Musée de Beaubourg, jen aby ho jednoho dne nechali zkolabovat pod tíhou těchto idiotů. Pro Francouze kulturu a politiku nahrazuje vnitřní chvění a pravidelná hysterie. Kdyby generál de Gaulle lépe poznal své lidi, v roce 1968 by nevěnoval pozornost nepokojům levice v ulicích, po chvíli by prostě odešli, ale bral je vážně. Po něm už žádný jiný prezident stejnou chybu neudělal. Bez ohledu na to, co se děje v ulicích, ale také v ekonomice, politice, společnosti a financích, francouzská vláda vždy zachovala klid a tisk má zcela pod kontrolou. Régis Debret, Mitterrandův poradce, přiznal, že on a jeho šéf nebyli schopni po celou dobu jeho nominálně levicového prezidentování ničeho dosáhnout, protože jejich iniciativy vždy narážely na neviditelný odpor. Když byli na vrcholu moci, ani Debret, ani Mitterrand nechápali, kde se tento odpor vzal. Teprve později si Debret uvědomil, že to byl tisk. Tisk je ve Francii vším a pouliční psychopati, tedy obyvatelstvo, nic.