A. Crooke: Odkrývá se nová geopolitická mapa genocidy – konec Sýrie, a prozatím i „Palestiny“

Sýrie se dostala do propasti – démoni al-Káidy, ISIS a nejnesmiřitelnější složky Muslimského bratrstva krouží na obloze. Panuje chaos, rabování, strach a strašlivá vášeň pro pomstu vaří krev. Pouliční popravy jsou na denním pořádku.

Možná si Haját Tahrír aš-Šám (HTS) a její vůdce al-Džulání (podle tureckých instrukcí) mysleli, že mají věci pod kontrolou. Ale HTS je zastřešující značka jako Al-Káida, ISIS a An-Nusra a její frakce se již zvrhly ve frakční boje. Syrský „stát“ se rozpadl uprostřed noci; policie a armáda odešly domů a nechaly sklady zbraní otevřené pro Shebab, aby je mohly vyplenit. Dveře věznic se rozletěly. Někteří z nich byli bezpochyby političtí vězni, ale mnozí ne. Někteří z nejkrutějších vězňů se nyní potulují po ulicích.

Izraelci – během několika dní – zcela zničili obrannou infrastrukturu státu při více než 450 náletech: raketová protivzdušná obrana, vrtulníky a letadla syrského letectva, námořnictvo a zbrojovky – to vše bylo zničeno při „největší letecké operaci v dějinách Izraele“.

Sýrie jako geopolitický celek již neexistuje. Na východě se kurdské síly (s vojenskou podporou USA) zmocňují ropných a zemědělských zdrojů bývalého státu. Erdoganovy síly a zmocněnci se podílejí na pokusu kurdskou enklávu zcela rozdrtit (ačkoli USA nyní zprostředkovaly jakési příměří). A na jihozápadě se izraelské tanky zmocnily Golan a pozemků za nimi do vzdálenosti 20 km od Damašku. V roce 2015 časopis Economist napsal: „Černé zlato pod Golany: Izraelští geologové si myslí, že našli ropu – na velmi ošemetném území“. Izraelští a američtí naftaři se domnívají, že na tomto nejnepříhodnějším místě objevili bonanzu.

A velká překážka – Sýrie – pro energetické ambice Západu se právě rozplynula.

Strategická politická protiváha Izraele, kterou byla Sýrie od roku 1948, zmizela. A dřívější „uvolnění napětí“ mezi sunnitskou sférou a Íránem bylo narušeno hrubým zásahem rebelů z ISIS a osmanským revanšismem spolupracujícím s Izraelem prostřednictvím amerických (a britských) prostředníků. Turci se nikdy doopravdy nesmířili se smlouvou z roku 1923, která ukončila první světovou válku a podle níž postoupili území dnešní severní Sýrie novému syrskému státu.

Během několika dní byla Sýrie rozparcelována, rozdělena a balkanizována. Proč tedy Izrael a Turecko stále bombardují? Bombardování začalo ve chvíli, kdy Bašár Asad odešel – protože se Turecko a Izrael obávají, že dnešní dobyvatelé se mohou ukázat jako pomíjiví a sami mohou být brzy vysídleni. K tomu, abyste mohli nějakou věc ovládat, ji nemusíte vlastnit. Jako mocné státy v regionu budou chtít Izrael a Turecko vykonávat kontrolu nejen nad zdroji, ale i nad životně důležitou regionální křižovatkou a průchodem, kterým byla Sýrie.

Je však nevyhnutelné, že „Velký Izrael“ se v určitém okamžiku střetne s Erdoganovým osmanským revanšismem. Stejně tak saúdsko-egyptsko-arabská fronta neuvítá obnovení ani ISIS, ani Tureckem inspirovaného a osmanizovaného Muslimského bratrstva. To druhé představuje bezprostřední hrozbu pro Jordánsko, které nyní hraničí s novým revolučním útvarem.

Tyto obavy mohou tyto státy Perského zálivu přiblížit Íránu. Katar, jakožto dodavatel zbraní a finančních prostředků pro kartel HTS, může být opět ostrakizován ostatními vedoucími představiteli Perského zálivu.

Nová geopolitická mapa klade mnoho přímých otázek týkajících se Íránu, Ruska, Číny a zemí BRICS. Rusko hraje na Blízkém východě složitou hru – na jedné straně vede eskalující obrannou válku proti mocnostem NATO a spravuje klíčové energetické zájmy; zároveň se snaží mírnit odbojové operace vůči Izraeli, aby se vztahy s USA naprosto nezhoršily. Moskva doufá – bez velkého přesvědčení – že by někdy v budoucnu mohlo dojít k dialogu s nastupujícím americkým prezidentem.

Moskva pravděpodobně dojde k závěru, že „dohody“ o příměří, jako je dohoda z Astany o omezení džihádistů v hranicích autonomní zóny Idlib v Sýrii, nemají cenu papíru, na němž byly napsány. Türkiye – garant z Astany – vrazil Moskvě nůž do zad. Pravděpodobně to ruské vedení přiměje k větší tvrdosti vůči Ukrajině a jakýmkoli západním řečem o příměří.

Íránský nejvyšší vůdce 11. prosince prohlásil: „Nemělo by být pochyb o tom, že to, co se stalo v Sýrii, bylo zosnováno ve velitelských sálech Spojených států a Izraele. Máme pro to důkazy. Svou roli sehrála i jedna ze sousedních zemí Sýrie, ale hlavními plánovači jsou USA a sionistický režim“. Ajatolláh Chameneí v této souvislosti potlačil spekulace o jakémkoli oslabení vůle k odporu.

Zprostředkované vítězství Turecka v Sýrii se nicméně může ukázat jako Pyrrhovo. Erdoganův ministr zahraničí Hakan Fidan lhal Rusku, státům Perského zálivu a Íránu o povaze toho, co se v Sýrii připravuje. Nyní je však nepořádek na Erdoganově straně. Ti, které podvedl, budou v určitém okamžiku požadovat odplatu.

Írán se zřejmě vrátí ke svému dřívějšímu postoji, kdy shromáždil nesourodé nitky regionálního odporu k boji proti reinkarnaci Al-Káidy. Neotočí se zády k Číně ani k projektu BRICS. Irák – připomínající zvěrstva ISIS ze své občanské války – se připojí k Íránu, stejně jako Jemen. Írán si bude vědom toho, že zbývající uzly bývalé syrské armády by se v určitém okamžiku mohly zapojit do boje proti kartelu HTS. Maher Asad si v noci, kdy Bašár Asad odešel, vzal s sebou do iráckého exilu celou svou obrněnou divizi.

Čína nebude mít z událostí v Sýrii radost. Ujgurové sehráli v syrském povstání významnou roli (v Idlibu bylo podle odhadů 30 000 Ujgurů, kteří byli pod výcvikem Türkije (která považuje Ujgury za původní složku turkického národa). Také Čína bude pravděpodobně vnímat svržení Sýrie jako zdůraznění domnělých západních hrozeb pro své vlastní linie energetické bezpečnosti, které vedou přes Írán, Saúdskou Arábii a Irák.

A konečně, západní zájmy bojují o blízkovýchodní zdroje již po staletí – a to je nakonec to, co stojí za dnešní válkou.

Ptají se lidé Trumpa, zda je, či není pro-válečný, protože již naznačil, že energetická dominance bude klíčovou strategií jeho administrativy.

Inu, západní země jsou hluboce zadlužené; jejich fiskální manévrovací prostor se rychle zmenšuje a držitelé dluhopisů se začínají bouřit. Nastává závod o nalezení nového zajištění pro fiat měny. Dříve to bylo zlato, od 70. let ropa, ale petrodolar se zadrhl. Angloameričané by rádi opět získali íránskou ropu – jako tomu bylo až do 70. let 20. století – jako zástavu a vybudovali nový peněžní systém vázaný na skutečnou hodnotu obsaženou v komoditách.

Trump však říká, že chce „ukončit války“, a ne je začínat. Je díky překreslení geopolitické mapy nějaká globální entente mezi Východem a Západem více, nebo méně pravděpodobná?

Přes všechny řeči o možných Trumpových „dohodách“ s Íránem a Ruskem je pravděpodobně příliš brzy na to, abychom mohli říci, zda se uskuteční – nebo zda se mohou uskutečnit.

Zdá se, že Trump musí nejprve zajistit domácí „dohodu“, než bude vědět, zda má prostor pro zahraničněpolitické dohody.

Zdá se, že vládnoucí struktury (zejména „nikdy netrumpovská“ složka v Senátu) poskytnou Trumpovi značnou volnost při nominacích na klíčová domácí ministerstva a agentury, které řídí politické a ekonomické záležitosti USA (což je Trumpův klíčový zájem) – a dovolí také určitou volnost v případě, řekněme, „válečných“ ministerstev, která se v posledních letech stala terčem Trumpových útoků, jako je FBI a ministerstvo spravedlnosti.

Zdá se, že domnělá „dohoda“ spočívá v tom, že jeho nominace budou muset ještě projít schválením Senátem a musí být obecně „na straně“ meziagenturní zahraniční politiky (zejména v otázce Izraele).

Meziagenturní velmoci však údajně trvají na svém právu veta v případě nominací, které se dotýkají nejhlubších struktur zahraniční politiky. A v tom spočívá jádro věci.

Izraelci obecně slaví svá „vítězství“. Převáží tato euforie u amerických podnikatelských elit? Hizballáh je pod kontrolou, Sýrie je demilitarizovaná a Írán není na hranicích Izraele. Hrozba pro Izrael je dnes kvalitativně nižšího řádu. Stačí to samo o sobě k tomu, aby se napětí zmírnilo nebo aby došlo k širšímu porozumění? Hodně bude záležet na Netanjahuově vlastní politické situaci. Pokud by premiér vyšel z procesu s trestním soudem relativně bez úhony, musel by s tak náhle proměněnou geopolitickou mapou přijmout velkou „sázku“ v podobě vojenské akce proti Íránu?

AUTOR: Alastair Crooke

Překlad, Zpracoval: CZ24.news

ZDROJ